DEN PRVNÍ- Neděle, 6.7., A jedem
Tak zase po roce vyrážíme. Včera jsme za deště nacpali všechno do Favorita a je pravda, že moc místa na mě, Vlčáka, Jeníka a Jíťu nezbylo. Já, jako řidič, to mám ještě dobré ale ty dva, co sedí vzadu, se mačkají na spacáky a karimatky. Vyrážíme brzy, chleba jsme koupili už včera. Druhé auto z Jihlavy, které mělo jet s námi, vyráží až v pondělí. Nemají totiž ještě techničák po nedávné bouračce. Na Přimdě doplňujeme benzín a ve čtvrt na osm jsme už v Německu. Cesta odsejpá, před Mnichovem svačíme a volíme další cestu. Rádio totiž už od rána hlásí ucpaný hraniční přechod Scharnitz, přes který jsme chtěli původně jet. Protože ale máme spoustu času, nikam dnes nastupovat nebude, rozhodujeme se držet původní trasu. V půl dvanácté tankujeme v Garmisch-Partenkirchenu, je to dobrý, auto jede pod 7 litrů a to je plně naložený a nijak pomalu se nevleče. Tedy kromě úseku z Mnichova do Ga-Pa, který je skoro celý pod vodou. Podle zpráv z domova z toho jsou na Moravě povodně. V Ga-Pa se na hodinku zastavujeme u skokanských můstků. Sice jsme si chtěli prohlídnout Insbruck, ale nevíme, kolik času trávíme na hranicích a jaké bude počasí.. Je to dobré, mezinárodní hraniční přechod je sice uzavřen, ale i na tom místním to jde celkem slušně. Insbruckem jen projíždíme a další zastávku děláme na Brennerpaßu. Protože Jeník našel v mapě kratší výstupovou cestu, jedeme kousek dál. Zastavujeme se v Mühlbachu, studujeme podrobné mapy, poprvé voláme domů. Pak pokračujeme dál, tentokrát už jen kousek údolím Valser Tal pod náš první letošní vrchol - Wilde Kreuzspitzi 3134m. Nástup vypadá dobře, tak maximálně 3 hodiny. Po chvilce vaření nacházíme i místo na spaní - stodolu před vesnicí Vals - a tím už je dnešek úspěšně uzavřen. Jediné, co nám celé odpoledne dělá starost, jsou mraky a teď i nezvykle hodně sněhu na kopcích nad námi (měli být holé).
DEN DRUHÝ- Pondělí, 7.7., Severní pól
V pět hodin ráno vstáváme. Nevíme, co nás dnes čeká, jaké bude
počasí a tak vyrážíme raději dříve. Za chvilku už opouštíme auto na Fane
Almu a pochodujeme údolím. V našem směru je pořád zataženo, i když
to vypadá o moc lépe než včera večer. Zvláště nad Dolomity je jasno, je
dokonce vidět náš zítřejší cíl - skupina Plattkofelu. Výškové 
metry
přibývají a začíná přibývat i sněhu. Na Brixner Hütte
2270m je už mráz a sníh opět začíná padat. Nejsme tu sami, další borec
razí na vedlejší vrchol Wurmaulspitze 3022m. Na Kreuzspitzi je prý moc
sněhu. No, my to zkusíme, v nejhorším vynecháme závěrečný úsek a kolem
jezera se vrátíme zpátky. Po chvilce na svačinu jdeme dál. Počasí pořád
hrozí, uvidíme, kam až dojdeme. Deset minut od chatu překonáváme potok,
Jíťa ne moc úspěšně. Vyměňuje ponožky a jde se dál. Vítr je stále silnější,
poletuje sníh, i když je to asi víc ten rozvířený. Přibývají i první sněhová
pole. Pod sedýlkem necháváme Jíťu s Vlčákem a jdeme s Jeníkem nahoru. Tam
se uvidí, co dál. Vydupáváme stupy do sněhu, vítr sílí. V půlce výstupu
otáčíme. Nemá to význam, byl by to zbytečný risk vzdalovat se za takového
počasí od chaty. Sněhu už padá celkem dost a nevíme, co je za sedlem. Otáčíme
a sestupujeme zpět. Chatu jen přeběhneme a pokračujeme údolím
k autu. Dochází nás náš známý z chaty. Taky prý otočil, sněhu už bylo nahoře
nad kolena. Sněží až do 1800 m, pak trochu mrholení, ale s naším příchodem
k autu přestává i to. Je tu pěkně, určitě se tu ještě někdy ukážeme. Času
máme dost a tak s přejezdem do Val Gardeny nijak nechvátáme. Zastavujeme
ještě v Mühlbachu v íčku a přes Brixen se přesouváme do Wolkensteinu. Zde
je také první místo, kde máme sraz s druhou posádkou. Bohužel tu kluci
ještě nejsou, snad zítra ráno pod kopcem. Uleháme, stejně jako vloni, v
lesíku u rezervace.
DEN TŘETÍ- Úterý, 8.7., Hurá do sněhu
Dnes ráno jsme se na Sellajochu 2183m měli potkat s kluky. Přijíždíme o chvilku později, ale nikde nikdo. Podle domluvy nebudeme čekat, vyrážíme sami. Na skupině Langkofelu-Sassa Lunga je místy vidět sníh. No, uvidíme. Při nástupu na chatu Rifugio Toni Demetz 2681m se pořád otáčím. Skupinku pěti lidí však hledám marně. Třeba nás dojdou později. Na chatě nás čeká další a zdaleka ne dnešní poslední šok. Jsou tu třímetrové závěje. Kolik toho bude dál? Co máme čekat? Něco málo pojíme a jde se dál na chatu Rifugio Vincenza 2253m. Všude je sníh a ty důchodci kolem jdou ukrutně pomalu. Obcházíme je a pokračujeme v sestupu k chatě. Teď už víme, že času nebude nazbyt. Na chatě se potvrzují naše obavy. Nástupová cesta je pod sněhem, kdo ví, jak to bude vypadat na feratě. Snad hodinu váháme. Hledáme možnosti, svačíme (konzervu otvírám šroubovákem a klíčem, nůž najdu až po sestupu) a nakonec volíme pokus o výstup feratou Oskar-Schuster Steig. Sice možná přijdeme o vrchol, pokud to nepůjde, ale obcházet se nám to nechce. Jdu napřed s tím, že pokud to na lanech bude špatné, vrátím se a otočím ostatní. Nástup pod feratu je možná v sutí snadný, na sněhu to ale žádná sranda není. Než se tam všichni vydrápeme, funíme jak v osmi tisících. Jsme ale potěšeni tím, že ferata vypadá dobře. Ještě pod skálou nás dochází český horský vůdce se skupinou. Domlouváme se s ním, že pokud to nepůjde dál, počkají na nás a odjistíme to na společném laně (on má 15 a my 10 metrů). Jdou ale rychleji (Vlčák je na lanech poprvé a ani Jíťa nemůže jít moc rychle. Ale ono to ani nejde.) a brzy nám mizí. Už se s nimi nepotkáme.Užíváme si feraty sami. Ona to vlastně ani ferata není. Vše je pod sněhem (tedy pokud tu vůbec nějaká lana jsou) jen na některých úsecích potkáme lano. Je to síla. Snad desetkrát musíme použít naše lano, aby se některá místa dala vůbec překonat. Tohle tedy nikdo nečekal. Měla to být lehká ferata na rozchození a ne takovéhle Galeje. To je křest, co Vlčáku. Stále přecházíme sněhová pole. Potkáváme dva Italy. Prý jsme půl hodinky pod vrcholem. No sláva, už aby to bylo. Snažíme se jim s Jeníkem vysvětlit, že to tudy dolů nejde.. Trvají na svém a tak se s nimi loučíme.Blízkost vrcholu nás popohání dál. Hlavně opatrně, co nejvíce ve skále a ve sněhu jen to nejnutnější. Sláva, jsme nahoře. Chybí jen 20 m hřebínku a Plattkofel 2954m je zdolán. Vůbec to ale nebylo jednoduché. A to ještě máme k autu docela daleko. Sestup urychlujeme lyžováním ve sněhu i v suti, na chatách Plattkofel Hütte 2300m, Rif. Sandro Pertini 2300m a Friedrich-August Hütte 2298 m stavíme jen pro razítka a skoro už běžíme dál. U auta jsme v 19.35 a to je akorát, protože v osm hodin máme sraz s kluky v Canazei. Čeká nás ale lístek za stěračem, že kluci jsou OK a čekají na nás kousek níž směrem na Canazei. Sláva, konečně se tedy potkáváme. Oni dnes dělali Sella Grupe (Piz Boé), ale ze západní strany. Jsou rozhodnuti zůstat na místě a tak do našeho loňského seníku odjíždíme sami. Protože je všude sníh, měníme plán a jako další kopec určujeme Piz Boé. Kluci se prý ráno zastaví a řeknou nám. OK, jak chcete. Uleháme a jsme rádi, že jsme ve spacácích. Jedno je ale jisté. Plány se musí změnit, protože na moc kopců se kvůli sněhu vydat nemůžeme.
DEN ČTVRTÝ- Středa, 9.7., Piz Boé again
Dnes jsme si mohli dovolit trochu přispat. Vstáváme až v půl osmé a v klidu u potoka vaříme. Přijíždí druhý tým a oznamuje, že s námi nejdou, že se pokusí o kopec vedle Marmolády a zítra Marmoládu. Fajn, sraz za dva dni ve stodole. My ještě nabíráme vodu v Canazei a jedem na Passo Pordoi 2242m. Těsně po obědě stojíme pod Via ferrata C. Piazzetta. Nikomu se do lezení moc nechce. Ten začátek je fakt těžkej. Čekám na ostatní po prvních pár přecvaknutích.. Jde jim to pomalu, ale je dobře, že jdou na jistotu. Nemá cenu někam spěchat. Vloni jsme tu skoro běželi, letos to ani mně nejde tak rychle a tak si to s ostatníma vychutnávám. Na lanové lávce jdu napřed a fotím stejné fotky, jako Krab vloni. K tomu ještě video a jdeme dál. Síly na lanech rychle ubývají. Vlčák s Jíťou jsou pěkně vyvalený, ale je znát, že už lanům věří. Teď už to půjde dobře. Už je tu konec lan a čeká nás jen pochod po skalách (v jednom místě rozbalujeme naše lano) a sutí. Podle předpokladů je před vrcholem sněhové pole. Na to si musíme letos zvyknout. Konečně už jsme nahoře. Na to, že to měl být odpočinek, to nebylo nic moc. Feratu jsme šli letos dvakrát tak dlouho, jako vloni. Také tam ale zůstalo dvakrát tolik sil. Na vrcholku Piz Boé 3152m fotíme a kupujeme trička. Sestup už je stejný jako vloni, všude je ale víc sněhu. Už jen razítko na Rifugio Forcella Pordoi 2923 m a sjezd sutí k autu na Passu Pordoi. Dnes nás čeká dobré spaní. Přejíždíme přes Passo Falzarego 2105 m do "naší" stodoly v Pocolu. Sotva stíháme uvařit a přichází bouřka. Špagety do sebe s Vlčákem cpeme už ve spacácích. Snad se to do zítra vybouří.
DEN PÁTÝ- Čtvrtek, 10.7., Konečně odpočinek
Počasí je skutečně lepší, než včera. Už druhý den se snažíme nenamáhat tolik naše unavené ruce a nohy.Dnes tedy volíme pouze krátký Lagazuoi. Vstáváme brzy, chceme dnes ještě ušetřit nějaký čas na návštěvu Cortiny ďAmpezzo. Po chvilce jízdy vyrážíme od auta na Passu Falzarego 2105 m směr štola Galleria Lagazuoi. Oblohou se honí mraky. Snad nás opět nepotká déšť. Moc k němu nechybí, když přicházíme k chatě Rifugio Lagazuoi 2728 m. Není teď vidět vůbec nic. Čekáme, až se mraky roztrhají a svačíme. Na chvilku je to opravdu lepší a tak pádíme na vrchol Lagazuoi 2778 m. To ne! Začíná pršet. Dolů je to jen chvilka, ale přeci jen bychom promokli naskrz. Pláštěnku jsem do včerejška nosil s sebou, dnes jsem ji ale nechal v autě. Smůla. Chvilku čekáme u chaty, jestli se to nevybere.Je to ale jen horší a tak padá volba: Jít do chaty a objednat si to nejlevnější. To jest čaj (3DM) nebo káva (2DM). Volím kávu, stejně jako Vlčák, ale narozdíl od něj Expresso. Jeník s Jíťou si dávají čaj. Po chvilce čekání nám obsluha přináší tác. Na něm jsou dva čaje, jedno normální kafe a jeden minihrneček, ještě jen z poloviny plný kávou.Jeníkovi a Jítě cukají koutky, já se modlím, ať to malý kafe je Vlčákovo. Smůla,je moje. Sice k němu v zápětí dostávám ještě trochu mléka, ale i tak je to bída. Postupně se všichni začínáme smát. Je to síla. Jak mám s takhle malým kafem vydržet hodinu deště, to teda nevím. Nejhorší je, že pršet pořád nepřestává. Už pomalu dopíjíme, ale platit a odejít se nám nechce. Nakonec ale déšť povoluje a my se zvedáme. Nasazujeme ďábelské sestupové tempo a po lyžování ve sněhu, suti a bahně jsme za hodinku u auta. Sjíždíme o kousek níže k potoku.Na programu je dnes také očista. I když voda zdaleka není teplá, jsme všichni z koupání nadšeni. Zvláště z té odvahy, že jsme vůbec do vody vlezli. Pokračujeme dále do Cortiny ďAmpezzo, kupujeme pohledy, doplňujeme vodu a vracíme se do stodoly. Kluci už tu na nás čekají. Marmoládu zvládli úspěšně a na zítra plánují odpočinek. Večer opět přichází déšť a ani předpověď na další dni není nijak příznivá. No, uvidíme.
DEN ŠESTÝ- Pá, 11.7., Pomagagnon pokus první
Vstáváme a na všech kopcích jsou mráčky. Třeba se to rozplyne. Jedem přes Cortinu do její místní části Chiave. Po chvilce se k nám připojuje Véna, jediný z druhého auta, který nechce odpočívat. Vyrážíme tedy v pěti, druhé auto vyráží do údolí Val di Fanes. Chvilku bloudíme, než nacházíme tu správnou cestu. Teď už rychle nabíráme výšku a za chvilku jsme na suti u rozcestníku. Dále tedy sutí podle značek pod skálu. Není to žádná sranda, svah je tu značný. U skály opět ztrácíme cestu. Dochází nás skupinka čechů a jeden z nich jde najisto. Vyrážíme s Vénou za ním po skalní římse, ostatní se přidávají. Už jsme na začátku lana, když se začínají honit mraky a začíná pršet. Jeník s Vlčákem mezitím dorazili až k nám. Nemáme na výběr. Na feratu za bouřky je nesmysl. I druhá skupina čechů otáčí. Při sestupu už leje jak z konve. Běžíme, ale není nám to nic platné. Než se dostaneme do lesa, je už po dešti a svítí slunce. Od rána byl Pomagagnon v mracích, ale teď je úplně vymydlenej. Proč jsme jen nezůstali pod převisem než přestane pršet. No nic. Pádíme k autu a se zastávkou v Cortině opět do stodoly. Opět nám do vaření přichází déšť. To je snad naschvál. Snad to další dni bude lepší. Alespoň to v íčku slibovali.
DEN SEDMÝ- Sobota, 12.7., Společně
Je to až divné, ale na dnešek měli opravdu posádky obou aut stejný plán. V oblasti Tre Cime zdolat Toblinger Knoten a Paternkofel. Není no nijak krátký výlet, proto vyrážíme už v šest hodin od stodoly směr Misurina. Jeník a Jíťa dělali Paternkofel už vloni, mají tedy dnes trochu volnější den. Brzy je necháváme za sebou a přímo ďábelským tempem se blížíme na první chatu Rif. Auronzo 2320 m. Chvíli odpočíváme a jde se dál. Teď už volněji, čas máme dobrý. Po cestě k Rif. Locatelli alle Tre Cime 2405 m sledujeme výcvik slaňování z vrtulníku na jednu z věží Tre Cime. Na chatě kupujeme pohledy, svačíme. K Toblingeru už je to jen kousek. Už jsme opět na lanech, Vlčák má další křest, tentokrát jsou to žebříky a jsou pěkně exponované.Sedím a točím ostatní. Za tyhle záběry nás doma asi nepochválí. Ale pro nás to bude pěkná vzpomínka. Ferata je krátká a tak jsme po chvilce na vrcholu Toblinger Knotenu 2617 m. Protože nás čeká ještě jeden kopec, dlouho se nezdržujeme a sestupujeme. Opět je tu ferata. Na chatě Rif. Tre Cime ani nestavíme a pokračujeme nástupem na Paternkofel. Chvílí je suť, pak štola. Následuje nově natažené lano, to staré je pod sněhem. Jsme v sedle, Zdragy asi už nahoře. Kousek feraty, suť a jsme tu taky. Fotky jídlo, no jako vždy. Sestup už je také klasika. Suť a skalní římsa, pak široká cesta. Na sestupu se naše skupina sedmi lidí trhá. U Rif. Auronzo se odděluje i Véna. Dál chce jít po silnici. OK, my jdeme k autům lesem.Smějeme se Vénovi, jemu se po silnici sestupuje mnohem pomaleji. První auto, na které mávl, mu ale zastavuje a tak nám na parkovišti naděluje skoro půl hodiny. S Jeníkem a Jíťou máme sraz v půl páté, teď je půl třetí. To znamená dvě hodiny čekání. Naštěstí po necelé hodince přicházejí a můžeme se přes Misurinu a Passo di Tre Croci 1808 m začít vracet. V Cortině se za dnešek odměňujeme zmrzlinou. Je skoro až divné, že dnes večer neprší a my jíme pěkně v klidu. Že by se už počasí vyřádilo?
DEN OSMÝ - Neděle, 13.7., Pomagagnon pokus druhý
Už jsme se z počasí poučili a tak na druhý pokus o Pomagagnon vstáváme dříve. Druhé auto dělá Tofány II+III, já se přizpůsobuji volbě posádky a Tofány si nechávám na příští rok. Nástup z Chiave hodně zkracujeme, minule našel Jeník při úprku před deštěm dobrou přístupovou cestu. I cestu do skal už známe, jsme tedy rychle u len. tentokrát je úplně vymeteno. Jdeme na to. Lana tu opravdu moc není. Je to taková šikmá skalní římsa, místy širší, většinou ale pěkně úzká a bez jištění. Pod nohama máme štěrk, většinou ale jen prach. Za mokra by to byla síla. Ještě, že jsme to minule otočili.V těch místech, kde římsa klesá, je to pěkně nepříjemný, lezeme skoro po čtyřech, snažíme se neuklouznout. Při jednom focení Jeník ztrácí obal od foťáku. Ještě, že je to jenom to. Už se pomalu blíží konec. Ještě kousek lan a jsme nahoře.Je tu krásný pohled na Cortinu, Tofány a na druhou stranu na údolí a skupinu Cristalo za ním. Svačíme a pak se vybíháme vyfotit na jeden v vrcholků hřebene Pomagagnonu - Puntu Erbing 2301 m. Pak už následuje sestup. Nejprve po vrstevnici na straně odvrácené od Cortiny, z Forcelly de Zumeles 2075 m už po strmé louce a lesem k autu.Jedem do stodoly a k potoku se vykoupat. Všude je ale plno lidí, přeci jen je víkend. Koupací pokus tedy opakujeme o dvě hodiny později a máme úspěch. Opět jsme připraveni na další kopce.
DEN DEVÁTÝ- Pondělí, 14.7., Turistika v mracích
Dnes jedou opět obě auta společně. Na programu je odpočinek v podobě Nuvolau a Averau. Jedem tedy od stodoly a kolem koupacího potoka stoupáme lesem k chatě Rif. Cinque Torri 2137 m. V mapě je sice kreslená ferata na Nuvolau, ale všechny nás ničí ten pochod, co jí předchází.I samotná ferata je pak zklamáním. Sice je tu lano, ale ani na něj nevytahujeme sedáky. Dá se to i bez nich. Nahoře už jen kousek pochodu a jsme na vrcholu Nuvolau 2575 m. Všude jsou mraky. Já byl nejvíc zvědavý na Monte Pelmo, které je opravdu blízko. Bohužel se za celou dobu neukázalo. Protože není kam chvátat, v klidu svačíme a čekáme, jestli se mraky nerozplynou. Je to ale beznadějné. Na chatě Rif. Nuvolau si prohlížíme fotografie z natáčení Clifthangera a jdeme dál. Přes chatu Rif. Averau 2416 m nastupujeme pod na vyhlídkový vrchol Monte Averau 2649 m. Tahle ferata už je pěkná, i když hodně krátká a nahoře jen sut.Opět nás na vrcholu čekají většinou jen mraky. Tofány a Lagazuoi jsou vidět jen chvilkami. Začíná krápat a tak raději sestupujeme. Naštěstí ale z deště nic není. Zacházíme na chatu Rif. Scoiattoli 2255 m pro razítka. Z chaty vidíme, že na Cingue Torri se směle leze. Jdeme to tedy omrknout z blízka. Docela se na to dá dívat. Sem tam někdo opravdu umí. Nám by asi stačili i ty "kamínky", co se pod Cinque Torri válí a jak jsme zjistili, mají na sobě jistící skoby. Třeba až jednou nebude co dělat. I když to asi v Dolomitech nehrozí.
DEN DESÁTÝ- Úterý, 15.7., I takové jsou Dolomity
Protože je na třítisícovkách pořád hodně sněhu a nadále hlásí
špatné počasí, volíme na poslední den v Dolomitech opět jen procházku.
Kluci byli nadšení z vodopádu s feratou v údolí Val di Fanes, jdeme to
tedy omrknout. No a pokud bude hezky, spojíme to s výstupem na vyhlídkový
vrchol Col Rosá. Parkujeme kousek nad Cortinou a za hodinku chůze údolím
jsme u vodopádu. Už z dálky to vypadalo dobře, ale tohle je skutečná paráda
a úplně něco jiného, než na co jsme v Dolomitech zvyklí. Sice ferata, ale
v kombinaci s vodopádem. V jednom místě dokonce ferata
vede pod vodopádem. Na cestě nad vodopádem jsme sice všichni mokří, ale
stojí to za to. Protože je pořád krásně, rozhodujeme se pokračovat dál.
Pod feratu na Col Rosá je to jen kousek lesem, pak po skále a za necelé
dvě hodinky jsme u lan. Jíťa s Jeníkem přešli značku a tak na ně s Vlčákem
dvacet minut čekáme. Feratka je fakt moc pěkná, na takový kopeček. Ale
ono je to z parkoviště 800 výškových metrů, takže to zase takový kopeček
není. Na lanech se nám líbí. Je to asi letošní poslední ferata a je opravdu,
jak uváděl průvodce, "vzdušná". Po feratě už jen kousek
chůze, nějaké kramle ve skále a jsme na vrcholu Col Rosá
2166 m. Sem tam je sice mrak, ale i tak máme celé údolí Val
di Ampezzo jako na dlani. S Jeníkem prohlížíme Pomagagnon
z druhé strany a hledáme druhou feratu, která na něj vede. Příště vyzkoušíme
i tu. Protože tu ale pěkně fouká, rychle sestupujeme. S Vlčákem běžíme
napřed. Kolena už z těch sestupů nevěří. Ještě, že tu letos končíme. Těšíme
se na potok a na odpočinek do stodoly.Po našem příjezdu je ale vše trochu
jinak. Kluci ve druhém autě dělali Tofanu I a teď mají u stodoly auto podepřený
cihlami. Tak přeci jen to nebude bez poruch. Naštěstí je to jen opěra řazení,
kterou za 10DM svařuje mechanik v autoservisu v Cortině. Dolomity se tedy
letos opět povedly, i když nám počasí nepřálo tak, jako vloni.
DEN JEDENÁCTÝ- Středa, 16.7., K moři
Dnes je na programu jen přejezd k moři. Ještě se zastavujeme v Cortině, doplňujeme benzín i vodu, utrácíme poslední liry za housky a vyrážíme na cestu. Po poledni zastavujeme, stejně jako loni, u elektrárenského náhonu. Letos ale papriky nebudou. Majitel totiž zrovna svou zahrádku okopává. No nic, jedeme dál. V Gorizii opět bloudíme, i když na cestu se musíme ptát jen jednou. Pak už jedem na jistotu, v Lanterně dáváme teplou sprchu a uleháme v Červarské zátoce.
DEN DVANÁCTÝ- Čtvrtek, 17.7., Opět mraky
Celý den je nějak divně. Takhle jsme si to u moře nepředstavovali. Asi si ten déšť vozíme s sebou. Odpoledne jedeme navštívit Poreč, která pro mě byla velkým zklamáním. Pražská Zlatá ulička je oproti Poreči opuštěným místem. Všude jen "Mjenalnice", íčka atd. Jedem tedy zpět do Červaru vařit. Chvilku po nás přijíždí i policie. Hrozí vězením i pokutou. Chvilku trvá, než se domluvíme, co vlastně po nás chtějí. Doklad o tom, že jsme registrovaní turisti to znamená, že spíme v kempu. Prý ho musíme mít do 24 hodin od vstupu do země. Máme tedy ještě hodinu. Policie odjíždí a my taky a opět do Poreče informovat se, jak to tedy vlastně je. Cestou máme sraz s kluky. I oni jsou tu už od včera, Civettu totiž vzdali. Nelíbí se jim tu a tak se loučíme. My zůstáváme. Podle informací z Tourist centra nesmíme být nikde déle než 24 hodin. Ok, budeme tedy přejíždět. Spíme kus za Novigradem v polích a celou noc opět prší.
DEN TŘINÁCTÝ- Pátek, 18.7., Černý den
Je zataženo, ještě trochu prší a my si jedeme prohlídnout Novigrad. Počasí se lepší a tak vyrážíme na pláž severně od Novigradu. Celý den je nádherně, blbneme ve vlnách, které jsou tu o hodně větší, než na Červaru. Sice jsou tu ježci, osobně jsem to svou nohou otestoval, ale jinak super. Večer se opět jedeme umýt do Lanterny. Už zase prší. Protože chceme spát někde poblíž pláže, vracíme se přes Novigrad zpět. Vlčák navrhuje zmrzlinu a všichni souhlasíme. Odbočuji tedy do Novigradu a přestává fungovat spojka. Dojíždím na dvojku na parkoviště a prohlížím spojku. Nic vidět není, bude to tedy uvnitř. To je konec. Co teď? Ptáme se na automechanika, prý tu nějaký bydlí. S Trávou ho chvilku hledáme a on souhlasí, že se na to zítra ráno podívá. Pro jistotu ještě voláme domů a připravujeme je na možné problémy. Na parkovišti za deště stavíme stan. Skoro nespím, nevím, co bude dál.
DEN ČTRNÁCTÝ- Sobota, 19.7., Oprava
Vstáváme už v 5.30 a balíme stan. Sice bychom to asi nějak policii vysvětlili, ale proč si přidělávat problémy. Do osmi hodin se pak snažíme vyspat v autě. Na devátou jsme u mechanika. Zkouší spojku a usuzuje, že je to něco uvnitř. Tedy nic nového. Náhradní díl prý může koupit až v pondělí a pak prý "Neni problem". Vypadá to, že se nám to trochu protáhne. Chvilku bezradně stojíme a pak jdu domluvit tu opravu na pondělí. Mechanik si náhle vzpomněl, že kdesi ve Slovinsku je otevřeno i v sobotu a je ochoten tam zajet. Radostně souhlasíme a naše auto jde na rampu. Přijďte se zeptat po poledni. Jdeme se tedy koupat. V poledne vyrážíme s Trávou a Vlčákem do servisu. Vypadá to moc dobře. Spojka je už nová, právě to začínají dávat dohromady. Za hodinku je to prý hotové. Touláme se tedy s Vlčákem po Novigradu, utrácíme za zmrzlinu. Když přicházíme pro auto, je už připravené. Platíme a mně padá kámen ze srdce. Tak se přeci jen dostaneme domů. Celé odpoledne jsme pak na pláži, točíme západ slunce a spát jedem už blíž k hranicím.
DEN PATNÁCTÝ- Neděle, 20.7., Domů
Dnes už se naštěstí nic mimořádného nestalo. Budíček v 5.30, v 6.00 odjezd. Stavíme co nejméně a v půl páté jsme doma. Bylo to fajn a nezbývá, než se těšit zase za rok do Dolomitů nebo už za deset dní do Francie na Mt. Blanc a Švýcarska na Dent Blanche.
Všechny obrázky z deníku převedl Jirka Kolman. Díky.
